Jelikož se přejmenování města Brna na Krno setkalo s nebývale velkým ohlasem, zvažují i některá další města své přejmenování (zde se odvolávám na zaručené a ověřené zdroje, které nebudu jmenovat a za které ani nebudu ručit, protože za zdroje zaručené se ručit nemusí už principu).

Otázkou přímo klíčovou bylo, dle jakého klíče se mají města přejmenovat, aby byl zaručen úspěch krněnskému rovný. Vše vyřešilo PIVO (tj. Přejmenovávací Institucionální a Výkonný Odbor). To objevilo klíč krněnského úspěchu, který spočíval v rafinovaném povýšení prvního znaku města nahoru rovnou o celých deset abecedních pozic (tedy nikoliv devět ani jedenáct, ale přesně deset - to je na celém přejmenování to nedůležitější).

Okamžitě byla sestavena tabulka pro přejmenování měst. Tato tabulka:

QRSTUVWXY-ZABCDEFGHChIJKLMNOP
ABCDEFGHChIJKLMNOPQR-STUVWXYZ

V řádce první najděte první písmeno města a zaměňte je za písmeno v řádce přesně pod ním.

Tudíž města začínající na písmeno P budou začínat na mísmeno Z. Čili:

Praha - Zraha
Pardubice - Zardubice
Plzeň - Zlzeň

A tak bychom mohli pokračovat dál:

Ostrava - Ystrava
Jihlava - Tihlava
Vsetín - Fsetín
Zlín - Ilín
Děčín - Měčín
Rakovník - Bakovník

U víceslovných měst zaměníme první písmeno každého slova vyjma předložek a spojek, např.:

Moravská Třebová - Woravská Dřebová
České Budějovice - Leské Kudějovice
Ústí nad Labem - Estí nad Vabem

Pokud to kontext žádá, lze u přejmenovaného tvaru provést drobné úpravy, tj. zaměnit diakritiku nebo vložit mezeru, např.:

Karlovy Vary - U Arlovy Fary

Doufejme, že všechna přejmenování proběhnou bezbolestně a chabé výmluvy jako zbytečné zatěžování státního rozpočtu zůstanou nevyslyšenými argumenty těch, kdo nepochopili, jak moc je správně provedené přejmenování důležité.

Pro usnadění celého procestu zašlete prosím tento dokument všem zodpovědným osobám. PIVO vám předem děkuje za rychlé vyřízení.

Permalink | Leave a comment  »

V sobotu jsem na Manager Expo 2011 zveřejnil svůj nový nástroj Compare Venue Search, který vám umožní proniknout do tzv. Foursquare SEO.

Proč Foursquare SEO?

Víte, že prakticky jakékoliv výsledky, které vám vrátí váš Foursquare klient, jsou personalizované? Takový Foursquare klient běžně načte třeba 30 výsledků, tj. 30 venues, míst, podniků v okolí uživatele. Ovšem obrazovka mobilu tak velká není, vejde se na ní třeba tak 5 - 7 prvních výsledků. Navíc v městech jako je Praha je dnes venue tolik, že i oněch prvních 30 vrácených výsledků bude často jen z okolí nějakých 150 metrů od uživatele. Stačí aby stál o ulici vedle a váš podnik se mu vůbec zobrazit nemusí. A být na prvních pozicích, to stejně jako v Googlu znamená hlavně být vidět.

Ve Foursquare si tohle moc dobře uvědomují a proto výsledky personalizují. Pokud se uživatel ve vašem venue několikrát čeknul, může být vzdálen třeba půl kilometru a mít ho stále zobrazeno mezi prvními pěti výsledky.

A přesně to můžete zkoumat pomocí mého nástroje na adrese compare.look4square.com (při dalším zkoumání zjistíte, že oněch faktorů k personalizaci je mnohem víc než jen čekiny uživatele - nemám je zatím všechny detailně prozkoumané - s tímto nástrojem je můžete zkoumat spolu se mnou).

Jak to funguje? Označte pozici na mapě, získáte seznam výsledků, jak by je vám vrátil váš Foursquare klient (klidně si je porovnejte) a seznam nepersonalizovaných výsledků, které by Foursquare vrátil anonymnímu uživateli. Vedle toho získáte i seznam míst seřazených dle vzdálenosti (ten je totiž často jiný než oba předchozí seznamy). Seznamy může porovnávat a místa si zobrazit na mapě.

Foursquare superusers

Nástroj se může hodit i Foursquare superusers (mám to dokonce potvrzené - díky @justxsi), touhle cestou můžete totiž objevit různá duplicitní venue, která sice na mapě existují, ovšem ve výpisu vašich Foursquare klientů se vám běžně nezobrazí (obvykle protože jsou během personalizace vytěsněny populárnějšími místy).

Feedback můžete psát přimo sem do komentářů.

Moje další nástroje najdete na MH Labs.

Permalink | Leave a comment  »

Nevíme, jak k tomu došlo, ale došlo k tomu. Nemáme ani tušení, jak se to stalo, ale stalo se. Nikdo nemá ani ponětí, kdo to byl, ale víme, že přišel.

Napřed dělal jakoby nic, pak dělal jakože nic, a nakonec už nedělal vůbec nic. A dělal to tak dobře, že jsme si ho nakonec vůbec nevšimli. Tak moc dobře to dělal.

A my s tím nic nedělali. A to se nejspíš stalo chybou. Protože kdybychom místo nic udělali aspoň něco, mohlo to všechno být úplně jinak a nic by se nakonec nestalo chybou, ale něčím úplně jiným.

Otázku, čím jiným by se to všechno stalo, kdyby se nic nestalo chybou, necháme někomu jinému. Protože kdybychom ji nenechali někomu jinému, museli bychom si ji nechat my sami pro sebe. A pokud bychom si takovou otázku nechali my sami pro sebe, jistěže by pak nezbylo nic nejen na nikoho jiného, ale nezbylo by ani nám nic jiného, než se tou otázkou zaobírat, trápit, sžírat, rozmontovávat ji na ty nejmenší již nedělitelné cimprčástečky a pak ji zas z těch nedělitelných cimprčásteček pěkně promazaných a opečovaných zase pospojovat zpátky dohromady (i dokupy) a doufat, že nám přitom ani jedna ta cimprčástečka nezbude navíc, protože co bychom s ní pak taky dělali, že?

Nic. Nic bychom s ní nedělali. Úplně stejně jako jsme nic nedělali s ním, když vůbec nic nedělal.
A já vám teda řeknu, že nedělat vůbec nic, to vyžaduje moře práce. Nemáte ani ponětí jaká je to dřina.

Pokud jste ještě nikdy nic nedělali, tak nemáte ani tušení, jak složitou to vyžaduje přípravu. No a ten trénink! To napřed celých (a možná i necelých) několik let neděláte nic jiného než že se snažíte nic nedělat, abyste se na to dokázali řádně připravit a dokázali to jako nic. Připravit se. Zocelit se. Otužit. Protože až opravdu začnete nedělat nic, půjde skutečně do tuhého. A půjde to ztuha. To není pro žádné netuhé měkkoty či měkkýše. Kdo vyměkkkne, ten nic neudělá. Protože, aby nic udělal, musí se do toho pořádně opřít.

Nicméně (ani nicvíce) to tím vůbec nekončí. Když už se rozhodnete nedělat nic nebo dokonce nedělat vůbec nic, nebo aspoň nedělat nic z toho (a je už jedno z čeho), pak si musíte být jistí, že nic nepřestanete dělat jen tak pro nic za nic. Ale že u toho pěkně vydržíte, jako u ničeho jiného. A my jsme vydrželi. Vydrželi jsme nedělat nic tak dlouho, až nám nezbylo nic jiného, než vám to se napsat. To pro případ, že byste po nás snad NĚCO chtěli. Je nám líto, ale dokud nic nebudeme mít hotové, tak nemáme čas. Zkuste to třeba zítra. A nebojte, nerušili jste. Vůbec nic se nestalo.

Permalink | Leave a comment  »

Gowalla je LBS aplikací, která v souboji o přežití diplomaticky řečeno zrovna moc neuspěla. Zatím ještě jakžtakž přežívá, ale jak dlouho? Počet jejích uživatelů v ČR je zanedbatelný a nijak závratně neroste. Ve světě to nebude o moc jiné.

Teď přišly na řadu škrty. Gowalla brzy zruší některé funkce. Tím nejviditelnějším krokem je odstranění předmětů (items), které proběhne už příští týden. Dalším krokem je odstranění vzkazů (notes), kteří hráči mohli nechávat ostatním na svém místě.

Gowalla tím definitivně změní svojí podobu - předměty byl zábavný prvek a jeden z důvodů, proč vedle/místo Fourquare používat Gowallu. Ovšem jejich použití bylo zřejmě trochu těžkopádné - používalo je minimum uživatelů (Gowalla uvádí, že jen půl procenta!!!). Přesto si myslím, že pro mnohé z nich se Gowalla tímto stane kompletně mrtvá. Pokud to vidíte jinak a budete Gowallu určitě používat i bez nich, napište - zajímá mě proč.

Tvůrci Gowally se tváří, že mají ještě eso v rukávu a brzy přijdou s novými funkcemi, které uživatele osloví. Nemyslím, že by to na budoucnosti Gowally něco změnilo, ale jsem určitě zvědav, Gowallu zatím odinstalovávat nebudu.

P.S.: Pokud v říjnu jedete na ManagerExpo 2011, tak se nejspíš potkáme, budu tam mít přednášku (ne o Gowalle, ale) o Foursquare. Těším se na vás.

Permalink | Leave a comment  »

Retweet je šikovná věc. Občas se těch retweetů sejde víc, třeba deset, dvacet, padesát nebo sto a jedna myšlenka pak může virtuálně jakoby obletět prakticky celý twitter (teda český twitter - držme se při zemi).

Už několikrát jsem chtěl zjistit, jak takový retweet probíhal. Kdo se kdy přidal, kdo to nejvíc rozproudil, komu děkovat... ale nebylo jak. Tak jsem si na to napsal udělátko. Twitter API totiž všechny tyhle údaje nabízí (sice jen pro max 100 retweetů, ale to je pro v českou twitter scénu zpravidla dostatečné).

Analyzujeme retweety

Můj Twitter Retweets Analyzer si můžete vyzkoušet na adrese http://retweetsanalyzer.appspot.com - přihlaste se přes Twitter a zadejte URL sledovaného tweetu nebo jeho ID.

Zobrazí se vám seřazený seznam retweetujících účtů společně s grafem rostoucího počtu retweetů, který je navíc interaktivní, takže si v něm můžete vybrat třeba konkrétní hodinu a vidět, kdo zrovna v ní retweetoval (to když se snažíte analyzovat, kdo asi mohl způsobit ten velký skok v grafu).

Jak to vypadá?

Pár dní jsem si s výsledky hrál (nikdy před tím jsem žádnou analýzu retweetu neviděl - a kdo ví, zda ji vůbec někdo viděl - tak jsem byl zvědav, jak to vůbec vypadá). Hned bylo vidět, že řada retweetů má relativně prostý průběh asi jako na tomto grafu:

Ono totiž, pokud jste Amanda Palmer s půl milionem followerů a retweetne vás váš manžel s jedním a půl milionem followerů, tak to prostě letí a moc toho nenastudujete. Nicméně i tak, ten skok po zmiňovaném retweetu Neil Gaimana v grafu znát je - zkuste si ten tweet sami zanalyzovat.

Jindy je ovšem křivka zajímavější a to z různých důvodů. A právě k poodhalování těch důvodů by měl můj nástroj sloužit. Někdy prostě nastane noc, všichni přestanou tweetovat a ráno se rozhodne, zda se retweetovací vlna znovu rozběhne nebo utichne (a to v grafu najdete). Jindy si myslíte, že všechno skončilo, ale po týdnu váš tweet objeví nějaký vlivník či vlivnice (* neboli influenceři - viz jazyková poznámka níže), retweetne ho a spustí novou vlnu (viz graf) a vy hned tušíte, na koho si příště dávat pozor, kdo to nejspíš má na twitteru tenhleten vliv:

* vlivníci a vlivnice - v marketing speech se říká influenceři (influencer, influencerka...). Anžto to jsou slova nehezká a nečeská, vymyslela Rionka český termín vlivník (a dle něj je tedy vlivnice), které budu od teď používat, to jen abyste věděli.

Kolik zajimavých informací se v retweetech ještě skrývá? Netuším, jisto je, že odteď máte možnost, jak ty informace dolovat.

Spouštím Martin Hassman Labs

Jelikož jsem byl bombardován dotazy: "Kde najdu to tvoje skvělé udělátko na XY, zapomněl jsem adresu?" dal jsem přehled všech svých nástrojů, "tůlů" a udělátek na jedno místo, a sice na tzv. Martin Hassman Labs na adrese http://labs.met.cz . Když své laboratoře dnes má takový Google nebo třeba Microsoft, nesmím zůstat pozadu a otevřel jsem si své vlastní. Tak nezapomeňte http://labs.met.cz - je to v zásadě jediná adresa, kterou byste si měli pamatovat. Na ní už najdete úplně všechno 8-)

Permalink | Leave a comment  »

Foursquare nabízí řadu informací. Zajímali jste se někdy, kdo z vašich přátel používá iPhone a kdo Android? O některých to určitě víte, ale co o těch dalších?

Vytvořil jsem aplikaci (hlavně pro geeky) http://plat4mobile.look4square.com

Zjistí, na jaké mobilní platformě se čekují vaši přátelé a výsledek vynese do grafu. U mě to vypadá takhle:

Pokud chcete vědět víc, stači do grafu kliknout a zobrazí se vám avatary přátel příslušného dílu koláčku (mohu si tak zobrazit např. všechny své přítele používající iPhone). Pro zajímavost najdete v aplikaci mapku zobrazující jejich polohu (resp. polohu jejich posledního čekinu).

Poznámky

• údaje se berou z posledního čekinu vašich přátel
• pro novinky sledujte twitter kanál @look4square
• pokud neznáte, podívejte se i na mé další foursquare nástroje:
  • look4square.com - zobrazení všech venue na mapě a vyhledání specials v okolí
  • whois.look4square.com - podívejte se, kde to právě žije, kdo se kde čeknul
  • diary.look4square.com - váš deníček na foursquare

Za pomoc s tvobrou a laděním aplikace děkuji Soně Príborské (@justxsi).

Permalink | Leave a comment  »

O téhle akci, bych se vůbec nedozvěděl nebýt @as_TMA, která na ni na Twitteru lákala tak nadšeně, že jsem si to nemohl nechat ujít. Díky moc.

Upirátil jsem pro pás pár ukázek k naznačení atmosféry. Jednotlivé sbory byly úžasné. Někdy o něco víc vynikli sóloví zpěváci, jindy zas sbormistky svými nadšeným dirigováním (moji favoritku najdete v posledním videu, jejím gestům jsem zcela podlehl prakticky hned po několika vteřinách):

Permalink | Leave a comment  »

Věnováno @zoe_eoz, @nioblad a @ert'ovi za to, že tak pěkně prosili. A také @bolinka_cz, že se tak pěkně styděla. 8-)

Permalink | Leave a comment  »

Pokud používáte Foursquare už nějaký ten měsíc, asi víte, že ve vaší Foursquare historii je kupa informací. Někdy užitečných, jindy doslova až hanba povídat. Jenže jak se k těm informacím dostat? Tím jsem se už delší dobu trápil a žádný ze stávajících nástrojů a aplikací pro Foursquare mi na to odpověď nedal. Tak jsem vytořil aplikaci vlastní - diary.look4square.com.

O co jde?

- Můžete si kupříkladu zobrazit mapku, kde všude jste už s Foursquare byli. Takhle vypadá ta moje:

- Pokud holdujete turistite, snadno zjistíte, jaké nejsevernější venue jste navštívili. (A také nejjižnější, nejzápadnější i to nejvýchodnější.)

- Můžete si zobrazit fotografie, které jste u vašich čekinů na Foursquare pořídili.

- Můžete si zobrazit, kdy jste v daném místě byli. Navíc i s kým. A pokud si k čekinům píšete poznámky, tak i je. Jak můžete vidět na obrázku dole, já teď snadno zjistím, kdy jsem na čem byl v kině na Andělu. A taky s kým. Vidím, že při poslední návštěvě jsem navíc pořídil nějakou fotografii, pokud kliknu na datum návštěvy, tak ji uvidím.

Pár tipů

• funguje i kratší adresa diary.l4sq.com (ušetříte pár znaků)
• některé funkce najdete v panelu show statistics dole
• pro novinky sledujte twitter @look4square
• pokud neznáte, možná se vám budou hodit i moje další nástroje:
  • look4square.com - zobrazení všech venue na mapě a vyhledání specials v okolí
  • whois.look4square.com - podívejte se, kde to právě žije, kdo se kde čeknul

Mám ještě pár nápadů, jak projekt vylepšit. Vítám vaše přípomínky i kritiku.

Permalink | Leave a comment  »

Próza

Pokud se zajímáte o díla v angličtině, pak by vaší pozornosti rozhodně neměl utéct nový YouTube kanál CCProse, obsahuje anglicky namluvená klasická literární díla.

V tuhle chvíli si můžete vybrat z dvanácti knih včetně Sherlocka Holmese, Robinsona Crusoea nebo Ostrova pokladů. Můžete dokonce hlasovat, jaká kniha má být namluvena jako další. Zvukové stopy pochází ze serveru librivox.org .

Mluvené slovo je provázeno textem na obrazovce, jedná se tak o šikovnou metodu pro nácvik anglických poslechů. Vše můžete vidět na téhle ukázce z Alenky v říši divů:

Poezie

V přidruženém YouTube kanálu CCpoems pak můžete najít kupříkladu Shakespearovy sonety. Moc se mi líbí možnost odkázat konkrétní sonet, třeba tento 51. (můj oblíbený):

Vše je provázeno playlisty, takže tímto playlistem si můžete nechat dokola předčítat všechny 154 sonety.

Animáky

Dalším přidruženým kanálem je CC Cartoons, který obsahuje klasické staré animáky. Není problém pustit si třeba animovaného Supermana ze 40. let.

U animáků si můžete zapnout titulky. To ne vždy funguje tady na Posterous, ale pokud si zobrazíte video přímo na YouTube, pomocí červené ikony CC pod videem si titulky snadno zapnete.

Autor projektu zároveň publikoval výzvu k překladu těchto titulků. Pokud si chcete přeložit vaše oblíbené animáky do češtiny, tady máte návod (titulky budou po přeložení pak přidány do původního YouTube kanálu a vám bude patřit večná sláva):

Filmy

Posledním přidruženým kanálem je Closed Captions Zone, který obsahuje celé otitulkované filmy. Filmů tam zatím není moc, najdete v něm třeba klasiku z 50. let House on Haunted Hill:

Opět si můžete tlačítkem CC pod videem zapnout titulky.

Jsem za tyhle možnosti moc rád. Nevíte někdo pro změnu o namluvených knihách v češtině? Myslím těch veřejně zdarma dostupných podobně jako tady.

Permalink | Leave a comment  »

Napřed prolog, jak to celé vzniklo.

Jak rekurzivní jednorožec k duhové skleničce přišel

- Jakže ta pohádka začíná?
- Přeci žil, byl jeden jednorožec.
- No MOMENT, počkejte? Jen jeden? To by pak ale nebyla žádná rekurze.
- No dobře, pokud chcete, tak tedy žil, byl jeden a jeden jednorožec. Celkem tedy dva 8-)
- Ale prosím vás, to vážně chcete s dvěma jednorožci udělat pořádnou rekurzi?
- Dobrá, tak tedy žili, byli dva plus jeden jednorožec. Čili tři.
- Možná, že jsem příliš náročný, ale ani s třemi jednorožci to na slušnou rekurzi nevidím.
- Jenže, pokud budu takhle ještě chvíli přidávat jednorožce jednoho po druhém, začne být tahle pohádka pěkně nudná a to určitě nechcete.
- Tak to zkraťte.
- Dobře tedy. Žilo, bylo řekněmě přesně “n” jednorožců. Tedy celé stádo. Stačí?
- Stačí. A opravdu jich bylo přesně “n”?
- Možná jich bylo “n plus jedna”. Už si nejsem jistý. Ovšem tohle stádo jednorožců - a podotýkám že každý z nich bych jednorožec INDIVIDUÁL, žádné stádní typy - tak tedy tohle stádo jednorožců jednu krásnou hodinu, jednoho krásného dne, jednoho krásného týdne, jednoho krásného měsíce, jednoho krásného roku... nu prostě jednou tihle krásní jednorožci přišli na louku uprostřed palouku v široširé travnaté stepi. A na ní... sklenička. Rozbitá.
- Kdopak ji slepí?
- Přesně na to se jednorožci ptali. První druhého, druhý třetího, třetí čtvrtého a tak dále až se předpředposlední zeptat předposledního, pak předposlední posledního a ten chudák poslední se už neměl koho zeptat a tak začal přemýšlet, jak a čím tu skleničku slepit.
- To neměl vteřinové lepidlo?
- Prosím vás, od kdy nosí jednorožci po kapsách vteřinové lepidlo?
- A co jiného by po kapsách nosili?
- Tenhle měl zrovna po kapsách lupu. Poslyšte, to je vám taková praktická věc tahle lupa. Tou se můžete třebas dívat na věci, co nejsou vůbec vidět a hned je uvidíte. Tak tedy tenhle náš poslední jednorožec (píšu poslední, ale ve skutečnosti to je přeci ten úplně PRVNÍ jednorožec, kterého jsme zmínili hned na začátku) se tou lupou podíval na oblohu a našel tam duhu, co nebyla vidět. Toho dne totiž vůbec nepršelo, tak by nikdo duhu na obloze nehledal, protože by tam nebyla vidět. Ovšem náš jednorožec lupu měl a tak ji viděl a tou lupou tu duhu přiblížil natolik, že se duha dotkla té rozbité skleničky a celou ji slepila.
- A pointa?
- No od té doby náš jednorožec nosí v kapsách - kromě lupy - i duhovou skleničku.
- A to je jako všechno?
- Jasně, že ne. Od té doby se říká, když máte zrovna smolný den a rozbijete v něm skleničku a pak se bojíte, že za to dostanete (nevíte sice, CO za to dostanete, ale hlavní je, že se bojíte), tak pokud máte po ruce lupu, stačí skrz ni najít jednorožce, co není vidět. Ale musíte v tom stádu jednorožců najít toho pravého, toho našeho PRVNÍHO  - ono když je jich moc vedle, tak on fakt není vůbec vidět. Ale od toho máte tu lupu. A když tou lupou najdete jednorožce, co není vůbec vidět, tak on vám z radosti, že vás vidí (a to vážně kohokoli, ať už jste princezna nebo ne, úplně stačí, když máte lupu a ženské pohlaví), dá tuhletu duhovou skleničku.
- A co s ní budu dělat?
- To je přece jasné. Nejenže máte novou skleničku místo té, co jste rozbili, ale navíc máte skleničku DUHOVOU. A sklenička slepená duhou - jak známo - nejde rozbít, i kdybyste se snažili sebevíc. A to je konec pohádky. Víc už vám neřeknu. I kdybyste se snažili sebevíc.

Permalink | Leave a comment  »

Nemám vizuální vkus a vůbec nerozumím malování. Když nad tím přemýšlím, nemám ani žádného oblíbeného malíře. (Ano, jsem asi kulturní barbar.) Ale teď už chvíli (rozuměj nějakých pár hodin) poměrně dost ujíždím na obrázcích italského malíře Vanni Cuoghi.

Cítím z těch kreseb jakousi geekovskou (možná vlastně spíš nerdovskou) atmosféru a proto se mi líbí. Je to tím, že snad všechny obsahují nápad (některé pravda složitý - protože jsem zdaleka všechny kresby zatím nepochopil), sem tam nějaké hrdiny z komixů a jakousi obavu ze sociálních interakcí (všimněte si toho smutného asociálního nádechu, který se táhne řadou kreseb).

Někde jsem se dočetl, že Vanniho stylu se říká neo-folk. Nevím, co to znamená, wikipedia to zná jako styl hudební, ale třeba někdo z vás bude vědět víc.

Pár kreseb sem dám jako takovou malou ochutnávku a přidám odkazy na několik galerií. A zbytek si už vygooglujete (dá se tak toho najít opravdu dost a dost).

• vanni cuoghivanni cuoghi
• the wrong guy
• Opere di Vanni Cuoghi
• galerie
• La (vera) storia di Veronica e Virginia
• opere di Vanni Cuoghi
• Facebook page

Permalink | Leave a comment  »

Na VŠ jsme měli cvičící, která byla na hodinách velmi milá, ale když jsme ji potkali mimo hodinu na chodbě školy nebo v okolních ulicích a pozdravili ji, byla hrubá - šla dál, neodpověděla na pozdrav a prostě nás ignorovala. Říkali jsme si, že je nějaká nafoukaná a začali ji taky ignorovat. Jen mi pořád nešlo do hlavy, jak dokáže být na hodinách tak milá a mimo ně takovýhle rozdíl. Nějak to nesedělo.

Asi po půl roce jsem to zjistit od jedné studentky, která pod ní pracovala v laboratoři. Ta paní asistentka byla velmi krátkozraká a to natolik, že i přes silné brýle, co měla, viděla vzdálenější okolní svět zamlžený, obličeje lidí, které míjela při chůzi, měla rozmazané a nejasné. Časem si tak nějak zvykla, že když mezi lidmi zaslechne "Dobrý den" tak to většinou ani není na ni (ono když dobře nevidíte, tak může chvíli trvat už jen rychle zjistit, že se někdo na vás upřeně dívá, tj. že zdravil zrovna vás a ne někoho z těch pěti lidí vedle) a časem přestala na takové impulzy prostě reagovat.

Když jsme zjistili, jak moc jsme se mýlili, tak jsme ji opět zkoušeli zdravit a tak, aby to aspoň trochu mohla poznat, třeba: "Dobrý den, paní asistentko!" je mnohem blíž určující než obyčejné "Dobrý den," (a je to také delší, tj. dotyčný má víc času na reakci) a skutečně jsme si všimli, že se v takovém případě často zastavila v chůzi a začala mžourat po okolí ve snaze rozpoznat, kdo jí to zdraví. Stačilo pak, když se podívala na nás, se usmát a zopakovat ještě jednou: "Dobrý den," aby bylo opravdu jasno a jít dál. Ona sice nejspíš nedokázala rychle rozpoznat, kdo jí to vlastně zdraví, ale aspoň už věděla, že někdo zdraví zrovna ji, tak hned odpověděla. A my jsme měli radost, protože jsme na to přišli a taky jsme si říkali, že ji to možná i potěší, když ji studenti takhle na ulici zdraví (byť nebude tušit jací).

Je to zajímavé, jak podle povrchních vnějších projevů hned dokážeme odsoudit jiného člověka. A někdy možná i na věky (my se to o ní dozvěděli víceméně náhodou, kdyby ne, tak do teď bych si ji asi pamatoval jako ignorantku). Možná čekáte na nějakou pointu. Já si na to celé vzpomněl včera, když na mě přes ulici mávala nějaká mladá slečna a hlasitě mě zdravila. Protože se mi něco takového obvykle nestává, chvilku jsem váhal, zda je to opravdu na mě, pak jsem se pozastavil a rychle se snažil zjistit o co se jedná (na reakci při chůzi není moc času, máte jen pár vteřin, pak se minete zcela). Sice nevidím tak špatně, ale jsem krátkozraký, takže rysy neznámé osoby na protějším chodníku rozpoznávám trochu pomaleji. Dopadlo to samozřejmě trapně tak, že zatímco ona ještě chvíli zuřivě mávala a radostně volala: "Ahoj!" tak já jsem byl v zoufale soustředěném analyzujícím módu: "Kdo to je? Mysli. Rychle! Mysli! ...tak máš to už? Kdo to je? Rychle!" ve kterém ani nemáváte ani nezdravíte a nechal úplně jsem ji takhle úplně minout, aniž bych ji pořádně pozdravil, než mi vlastně došlo, že je to přítelkyně mého kamaráda, kterého si bude brzo brát. Až ji potkám na svatbě budu jí to muset vysvětlit 8-) Budu si muset asi nacvičit nějaký reflex, rychle zamávat takovým slečnám nazpátek, aby se necítili uražené a stihnout to ještě před tím, než se přepnu do onoho soustředěného módu "Kdo to je? Mysli... atd." ve kterém už reagovat nebudu.

Ale tím se vracím k problému. Kolik je lidí, kteří se z nějakých důvodů (rozumných a pochopitelných, ovšem nikoliv na první pohled zřejmých) v nějakých situacích zachovají jinak než jsme z našich šablon zvyklí a my je můžeme automaticky odsoudit, protože v našich šablonách je ta jejich reakce spojená s něčím pro nás špatným nebo neomluvitelným? Takových příkladů bychom našli určitě moc, ale myslím, že tyhle dva stačily. Je prostě dobré si uvědomovat, že něco takoho existuje a určitě na to narážíme, jen o tom třeba nevíme. A to je konec dnešního úterního zamyšlení. Pěkný den všem 8-)

Permalink | Leave a comment  »

To si takhle opět čtu. A navíc tištěnou knihu. Narazím na zajímavou pasáž a přemýšlím, co s ní. Vypsat ji do poznámek? Nebo se o ní podělit s ostatními? Kam ji dát? Vejde se na Twitter? Nebo Facebook? A tohle se mi děje prakticky neustále.

Navíc v módě je teď oznamovat, co právě čteme (zřejmě po vzoru last.fm). Zatím jsem nepropadl sítím pro sdílení přečtených knížek, pokud budu ale sdílet citace z přečtených knih, dělám totéž a navíc s přidanou hodnotou. Což je dvakrát plus.

A tak mě napadlo založit blog cituji.met.cz ,  kam budu dávat, na co zajímavého právě narazím. Slova, věty, odstavce. Jedno, zda to bude beletrie nebo odborná literatura, zkusím to míchat - uvidíme, zda to bude dobré. Zatím to vyšlo na jednu citaci za den, ale kdo ví, zda tempo nezměním.

Určitě vás to všechny moc zaujalo 8-)

Pokud si nechcete nechat nové citace ujít, přidejte si RSS do vaší čtečky, sledujte @citace na Twitteru nebo subscribněte nový blog, pokud máte posterous účet. První čtyři citace už tam jsou, takže můžete rovnou začíst číst...

Permalink | Leave a comment  »

Po pravdě vůbec netuším, co to znamená “umělecký programátor” (art developer), ale to označení se mi zalíbilo natolik, že jsem si ho hned dal do životopisu. Životopisy se totiž mají líbit hlavně nám samotným - na ničem dalším už tak nezáleží.

Nicméně dnes to má být hlavně pozvánka, tak vám ji dám sem rovnou na začátek:

Ozvala se mi Klára, kterou jsem už léta neviděl, že teď dělá asistentku na VŠUP a má nápad na exponát, který se musí naprogramovat a když já umím programovat, tak bych jí ho prostě naprogramoval a bylo by.  Mně se to od začátku moc líbilo. Jednak jsem rád, když potkávám zajímavé lidi, které jsem už léta neviděl, a pak jsem se přeci chtěl stát tím uměleckým programátorem. (Nevadí, že nevím co to znamená, ale věděl jsem, že když se TOHLE povede, tak si tak prostě začnu říkat a BUDE.)

Death and destruction and peanuts. And the Spirit of God

Trochu jsem se divil, že na výstavě ateliéru skla má být počítačová projekce zahrnující online překladač (protože přesně tohle Klára chtěla). Ale bylo mi vysvětleno, že je to úplně normální, že prý se ateliér skla nemůže omezovat jen na sklo. (Mohu potvrdit, na výstavě jsou exponáty z kávových skvrn, z krabiček od cigaret nebo z vajglů. Takže exponát postavený z Google Translator API se na výstavu skla nakonec pěkně hodí.)

S nadnesem téhle mašince říkám stroj na rozbíjení Bible. Jedná se o notebook a projektor uzavřený do dřevěné bedničky. Všechno to chrčí a praská zvuky internetu a na zdi pak můžete vidět projekci.

Klárka si chtěla pohrát s možnostmi online překladačů. Já měl s Google Translator API už nějaké zkušenosti, tak to šlo skoro samo.

Na vstupu měl být nějaký známý text. A Genesis z Bible je prostě DOST známý text. Pak bylo zapotřebí prohnat každou jeho větu skrze Google online překladač maximem možných jazyků (cca 50) ideálně v náhodném pořadí, aby byl výsledek nepredikovatelný a jiný při každém novém spuštění. A z takto “rozbitých” vět bylo třeba postupně skládat novou “rozbitou” Bibli.

Jsem moc rád, že mě do toho Klára namočila; nikdy bych nevěřil, že to může být tak zajímavé. Připomínám, že pořadí překladů se generuje náhodně, tudíž se na celý proces můžete dívat třeba po sté a opět uvidíte něco nového. Jednoduché, ale efektní. Jsem si říkal, proč mě nic takového nikdy nenapadlo, když to umím naprogramovat - ale od toho potřebujeme ty umělce - já jsem ten jejich programátor.

Někdy se překlad (resp. rozbití) původního výroku moc nepovede. To když vyjde buď výrok velmi podobnými výroku původnímu nebo naopak nějaký naprostý nesmysl. Což je v obou případech nezajímavé. Jindy to ovšem vyjde a vznikne věta, ve které ještě nějak cítíte původní smysl, ale dostává zcela nový nádech. Což může dle okolností vyznít třeba vtipně nebo zajímavě nebo dokonce metafyzicky. Záleží na okolnostech a na vás, jak se k tomu postavíte.

Tak třeba: "Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré,"  jednou skončilo jako "Pane předsedo, tato debata, poptávka po vodou a osušte je tou nejlepší volbou." Možná nedává tak úplně smysl, ovšem označení Boží existence “pane předsedo” mi už navěky zůstane v paměti a nikdy se z ní nevymaže a já budu o tuhle představu bohatší. A to je dobré. A takhle nějak i chápu podstatu umění.

Moje nejoblíbenější je zatím: Death and destruction and peanuts. And the Spirit of God. Netuším, z jaké původní věty to vzniklo, ovšem zní mi to jak z nějakého Monty Python filmu. A to je také dobré.

Pomívijost aneb v prach se zase obrátíš

Co tu ještě nepadlo je, že nic z proběhlých překladů nikam nelogujeme, neukládáme. Vážně ne. Jak překlady vzniknou, tak proběhnou po projekci, po čase odskrolují a po vypnutí stroje jednou provždy zmizí. Dostává to celé takový pomíjivý nádech. Možná bychom mohli říct dokonce spirituální (ale tím si nejsem ještě úplně jistý). Celý měsíc červen budou v DOXu na Transparency Nation vznikat podobné věty (a věřím, že některé z nich budou naprosto úžasné), ovšem záleží, zda zrovna někdo půjde okolo, přečte si je, případně zda je pošle dál.

Sice s Klárou tak trochu přemýšlíme, zda je to takhle opravdu dobře, zda to vlastně není škoda. (Tolik úžasného materiálu, co v DOXu za měsíc rozbíjení Bible vznikne!) Ale zatím jsme přesvědčeni, že je to tak správně. A že je to svým způsobem i motivace pro vás se přijít osobně podívat. A když budete mít štěstí, tak přímo před vašimi zraky vznikne jedinečný výtvor, a bude jen na vás, zda ho třeba dokážete vyfotit a podělit se o něj s ostatními nebo si ho nechat na věky pro sebe. (Bude jen váš!)

Napínavé především

Navíc je to celé strašně napínavé, protože těsně před vernisáží Google oznámil, že Translator API zařízne. Veselé 8-) A tak den co den zkoušíme, zda máme ještě další den, kdy to celé pořád ještě funguje nebo zda máme začít panikařit, protože nám to Google zastavil. Je to opravdu velmi napínavé. Ale tak to má být! Do konce výstavy zbývají ještě tři týdny. Tak snad Googlu to API ještě pár dní vydrží. Doufáme. A pak, ať si to klidně vypne jednou pro vždy! 8-)

DOX je pěkné místo

Nejsem člověk, co by chodil nějak moc do galerií. Možná jsem proto dokonce kulturní barbar nebo něco takového podobného hrozného a nekulturního. Ale v DOXu se mi líbilo. Je to taková moderní soukromá galerie.

Už ve vchodu mě zarazila socha Buddhy v nadživotní velikosti. Až na to, že tenhle buddha je ve skutečnosti nahá žena (viz foto dále). A tak tam stojím a hned přemýšlím, zda se mi to má vlastně líbit jako dobrý nápad nebo zda je to snad nějaké hanobení náboženského cítění. A zda je na té soše třeba přímo Jašódhara nebo je to jen jakési zpodobnění všech žen. Na nic z toho nedokážu pořádně odpovědět, ale líbí se mi, že mě ta socha provokuje k těmhle otázkám. A podobný pocit jsem měl z celého DOXu (kroužící červená lebka nad budovou, Kristus z bot apod.). Příjemné místo prostě.

Napadá mě, že podobné je to i s tím naším “rozbíjením” Bible. Rozhodně tím nebylo myšleno nic špatného. A doufám, že se to věřících nijak nedotkne. Jedná se pouze o prohnání Bible online překladačem. Zda je výsledek zábavný nebo metafyzický nebo snad pobuřující, to už musíte rozhodnout vy.

See the full gallery on Posterous

Permalink | Leave a comment  »

V sobotu na KISK Festu jsem během autorského čtení v Café Evropa adoptodoval báseň. Nejedná o obvyklý jev, proto ho zde popíšu.

Adopce dětí bez rodičů je běžnou věcí, proč tedy neadoptovat báseň bez autora? Tím nemyslím, že by báseň neměla známého autora, takhle neměla autora ŽÁDNÉHO. Vznikla totiž tak trochu NÁHODOU, tak trochu z NIČEHO.

To bylo tak. Před dvěma lety kdosi vyhlásil soutěž o tweetnutí Mony Lisy. Opravdu reálný úkol. Jinak řečeno "dostat Monu Lisu do jednoho tweetu, tj. 140 znaků". To se nakonec opravdu povedlo, jak se můžete přesvědčit z obrázku:

Zdroj obrázku: Flickr.

Zjednodušenou Monu Lisu se podařilo do 140 znaků opravdu dostat a tweetnout. Následně kohosi napadlo, že oněch 140 znaků nesoucích grafickou (tedy rozhodně nikoliv textovou) informaci, pochází z čínského písma, tak je zkusil dát do Google Translatoru, přeložit do angličtiny a - světe div se - vyšla mu z toho pěkná básnička.

Mně to tehdy nedalo, a provedl jsem stejný postup, jen jako výstup zvolil češtinu. Výslednou básničku jsem tehdy publikoval na Facebooku a pak na ni zapoměl. Před týdnem jsem si na ni vzpomněl a zařadil do svého výběru autorského čtení. Protože, kdo jiný by ji četl, když báseň NEMÁ autora? Kdo by si na ni kdy vzpomněl? Co si má taková báseň bez autora - chudák - počít? Navíc z Google Translatoru jsem ji vytáhl já, tudíž mnou hlodal onen pocit odpovědnosti.

Takže jsem se jí ujal a v sobotu ji veřejně adoptoval. Jako její adoptivní autor prohlašuji, že se o ni budu starat stejně dobře jako o vlastní a dám pozor, aby se jí dobře dařilo a nezapomělo se na ni.

Báseň najdete níže, já ještě jednou děkuji všem pořadatelům (vlastně pořadatelkám) KISK Festu a hlavně Laďce, Jiříkovi a Marušce, bez kterých by autorské čtení vůbec neproběhlo. Díky.

Mona Lisa v češtině

Bič je poklop války,
může snadno přijít k vám.

Divoké horské skříně,
které zpívají
a vyřezávané štíty
pro kuchyň i oltář.

Na návštěvě prostitutky Jie,
ošklivé ženy světce
s hltanem volavým
v opuštěném horském údolí
jsou pokladny němých mrtvol.
A pohřební vůz,
ten nečinnosti sytič,
je otevřený.
na přesně to, co voláte.

Nervózní.
Nenaznačující vzdorovitým.
Darovaný smutný
cementový blok.

Jediné pokud jste
ve válce
je plakat

Permalink | Leave a comment  »

Zítra vyrážím do Brna na KISK Fest a to včetně autorského čtení Twitterománu v Café Evropa. Twitteromán jsme začali v dubnu psát s Jiříkem Šprdlíkem alias Červeným Pultíkem, více jsem se o celém procesu psaní rozepsal nedávno.

Teď píšeme už přes měsíc a půl a zítra budeme s Jíříkem číst celý román na živo před publikem za hudebního dobrovodu úžasné Marie Dorazilové (nezapomenutelná knihovnice s konvičkou ve znělce KISK Festu):

Protože máme na čtení celou hodinu a Twitteromán není zatím tak dlouhý, přidáme s Jiříkem i něco z naší dřívější sólové tvorby. Já ještě nevím, co přesně vyberu, ale určitě tam budou nějaké básničky z mého mladšího (odvázanějšího 8-) období a provedu u toho i jednu adopci.

Teď mě napadlo, že to vlastně bude moje první autorské čtení na veřejnosti. Kdo mě zná líp, ten ví, že jsem kdysi napsal dvě hry, které se poloveřejně hrály (kdo mě dobře nezná, ten to neví, ale to vůbec nevadí), takže bych měl mít první veřejné publikování za sebou. Jenže to bylo něco jiného, protože to bylo připravené a to říkali navíc herci a to se prostě nepočítá.

Čili tohle bude moje první autorské čtení v životě. (Teď nastává ten moment, kdy mi něco opožděně dojde a začínám panikařit 8-) Google mi v první fázi panikaření na dotaz "jak se připravit na první autorské čtení" nic rozumného nevrátil, takže se panika umocňuje a já musím přemýšlet, jak vlastně takové autorské čtení probíhá a jak se u toho mám chovat. A vůbec, musím rozhodnout, zda mám být jako nervózní a ztrémovaný nebo mám být naprostý suverén, případně nebýt vůbec nic a improvizovat - nechat to tak nějak vyplynout ze situace. V autobuse z Prahy do Brna to musím nějak celé vymyslet, protože by mohlo být pěkně trapné, kdybych měl už už začít číst a pořád nevěděl, zda mám být jako ztrémovaný nebo naopak 8-)

Večer se rozhodně těším na koncert The Kitchen (zdavím Olí a celou kapelu):

a koncert Fruitmachine (konečně jsem si našel, co znamená to fruitmachine):

Ještě k Brnu

Brno nedávno dostalo speciální čestné místo mezi mými městy. Jistě hlavně proto, že do něj poslední dva roky často jezdím, ovšem je to složitější. Já Brno donedávna vůbec neznal. Minimálně stejně málo jak Plzeň, kde si pamatuji vlakové nádraží a hlavní náměstí, nebo skoro tak málo jako Ostravu, kde si pamatuji vlakové nádraží, Stodolní a podnikatelský inkubátor.

Ale jak jsem do Brna začal jezdit častěji, těch míst jsem začal znát víc a najednou se mi začlo stávat, že jdu v Brně naprosto neznámou ulicí a najednou BUM - přijdu na místo, kde to dobře znám. Sice vůbec nevím, kde jsem, ani co to je, ale vím, že TADY jsem už několikrát byl. A to jsem hned dostal radost, protože to znamená, že město začínám poznávat. A když ho začínám poznávat, začínám se v něj nejen orientovat (to je ta nepodstatná věc), ale taky a HLAVNĚ mít k němu vztah. Do té doby to byl jen název Brno, nic víc, ale teď si ho mohu oblibovat nebo zošklivovat - co přesně, to se ještě jako uvidí.

S Prahou jsem to zažit naposled v pubertě (což je hodně dávno - myslím teď tu fyzickou pubertu, ne tu zastydlou, kterou mám asi pořád) na střední, kdy jsem se začal toulat po centru a pravidělně mohl zabloudit na  Starém Městě. Tehdy jsem si Prahu poprvé opravdu hrozně užíval. Ona to je krásná věc moct někde zabloudit a pak se zase najít. To se mi dnes už v Praze stát nemůže. Už ji znám a proto jí procházím rychle, nevšímám si těch drobných detailů, ze kterých bych měl mít radost, ale nemá, protože je už znám a tak je nevidím (a to i kdyby tam byly některé detaily nové, které ještě neznám - no hrůza).

V městech, která prakticky neznám (třeba v Plzni nebo Ostravě) sice můžu snadno zabloudit (což je  prima), ale zas to zabloudění je tak pořádné, že si nic moc z něj nepamatuju, a to není ono. Právě Brno se teď u mě dostalo do stavu, kdy třeba dokážu z nádraží dojít bez nápovědy do KISKu, ale jen s vypětím všech sil a navíc cestou nejmíň jednou zabloudím, protože se pokaždé snažím jít tak, jak jsem ještě nikdy nešel (abych mohl zabloudit a vidět tak něco nového a pak se zase najít a pokračovat). A proto se těším na bloudění Brnem a Androidí navigaci nechávám v kapse, protože ta by to celé jen zkazila.

Je to ovšem dostačný stav. Takže do Brna nesmím jezdit moc často, protože to bych ho brzy celé poznal a o všechnu tu krásu přišel (protože POZNÁVAT JE KRÁSNĚJŠÍ NEŽ ZNÁT a to mělo být vaše největší moudro dnešního dne). Ale zas do Brna občas jezdit musím, protože bych jinak z toho vůbec nic neměl. Zní to složitě, ale je to náramně jednoduché a zítra se zas těším, až zabloudím, když to budu nejméně čekat. Takže kdybyste na mě čekali, můžete mě při bloudění sledovat přes Google Latitude (pokud jste mi poslali včas žádost a já ji stihl potvrdit) a rozhodně nenapovídejte. Tedy pokud nebudete chtít napovědět nejlepší způsob, jak se dá někde zabloudit.

Permalink | Leave a comment  »

Už to jsou dva týdny, co skončila Čekovací muzení noc v Brně. Chtěl jsem hned napsat nějaké shrnutí, ale pohltily mě další organizační záležitosti, organizoval jsem ještě Android Devcamp a GUG Hackathon, připravoval jsem rozhovor s Fuxoftem a programoval jeden exponát na Transparency Nation, (= vůbec jsem nic jsem nestíhal 8-) takže se k psaní dostávám až teď.

A většina už byla naštěstí napsána, tak už jen odkážu.

Víc se z průběhu noci můžete dočíst třeba na:

• Brnovinky: Čekli jste se? Novinka Brněnské muzejní noci
• Čekovací muzejní noc poslepu
• Inner Eye: Muzea, foursquare a bílá hůl

Výhodou bylo, že o uspořádání čekovací noci v Brně požádala přímo Moravská galerie v Brně (konkrétně paní Hana Laudátová), která Brněnskou muzejní noc pořádá, což celou čekovací akci posunulo na zcela jiný level. Od začátku jsme spolupracovali a vzájemně se podporovali, kde to bylo možné. Čekovací noc tak dostala čestné místo ve všech mediálních sdělěních týkajících se Brněnské muzejní noci (od webu a brožurky, přes všechny tiskové zprávy po tiskovou konferenci). Informace o ní se nesla do všech médií, v některých podobněji, v jiných jen okrajově. (Vtipné bylo, když v jedněch novinách namísto oficiálního loga Muzejní noci omylem otiskly výše uvedené logo Čekovací muzejní noci, které kreslil Lukáš Chadraba. To určitě moc potěšilo Lukáše, Moravskou galerii už nejspíš o něco méně. Ale stane se.) Dostali jsme i finanční podporu, Moravská galerie nám pro účastníky zaplatila výrobu odznáčků u BadGees.cz.

Od loňského, tak trochu undegroundového pojetí v Praze, ušla čekovací muzejní noc kus cesty. Navíc se nejedná o noc poslední, příští týden se bude konat čekovací muzejní noc opět v Praze (viz dále) a na příští rok se už znova těší Brno a projevila zájem i Ostrava.

Jsem rád, že se celá myšlenka čekovací noci, která mě de facto úplně náhodou napadla jednou loni večer, ujímá v rozsahu, se kterým bych nikdy nepočítal. A do budoucna nemusí nutně zůstat jen u Muzejních nocí, máme tu i Noc kostelů nebo Noc literatury (a možná i další noci). Ovšem všeho do času.

Co Praha? Chystá se!

Čekovací muzejní noc v Praze bude už příští týden. Budu moc rád, když nám ji olajkujete na Facebooku (a nemusíte k tomu být nutně z Prahy, ostatně tu brněnskou taky lajkovala řada pražáků nebo ostraváků 8-)

A pokud máte v plánu na tu pražskou opravdu vyrazit, přidejte se do eventu na FB, ať víme, jaký nával máme čekat. (Pozn: event na Srazy.info bude brzy taky.)

Letošní pražskou noci organizuji spolu s Maruškou Grafovou (Sibiřankou) za podpory organizátorů Muzejní noci z Národního muzea. Pomoc nám přislíbila i Jana Hrzinová z projektu Geokarlovka.cz.

BTW Svůj vlastní program zaměřený na Foursquare připravuje i Národní technická knihovna.

Tak se nezapomeňte přidat na Facebooku, připravte si volno na 11. 6. večer a čekejte dalších instrukcí (překvápko, afterparty a tak. 8-)

Permalink | Leave a comment  »

Knížky o podnikání a o tom, jak se stát úspěšným a bohatým, nečtu. Nelákají mě. Už jen podle názvu bych si ji knihu Podnikání v USA - chudý Honza, bohatý John tedy nikdy nekoupil. Jenže když už se mi dostala do ruky její elektronická verze, zkusil jsem se do ní začíst a ke svému překvapení ji dočetl téměř jedním dechem.

Na vysvětlenou. Elektronická kniha John Vanhara: Podnikání v USA - chudý Honza, bohatý John se mi dostala do ruky úplně náhodou, protože jsem pomáhal s jejím testováním na elektronických čtečkách. O vydání podrobně píše Marek Prokop, který elektronickou verzi připravoval.

Nemám v plánu otevřít si byznyz v Americe, proto jsem knihu vůbec nečel jako soupis návodů ke spuštění takového byznyzu (které tvoří většinu obsahu knihy), objevil jsem v ní pěkný a dobře sepsaný příběh člověka, který se dostal do nového prostředí, potýkal se s problémy a šel si za svým cílem. V knize se pak svěřuje se svými pocity, postoji a způsoby řešením problémů. Podnikání v USA je velice optimistickou knihou, která vás nabudí energií. Energií k tomu klást si velké cíle (a myslím, že vůbec ne nutně podnikatelské, ale jakékoliv cíle) a snažit se je zrealizovat a nezůstat jen u snění.

Proto mě nejvíc zaujala první čtvrtina knihy o podnikání a motivaci, která nakonec s Amerikou téměř nesouvisí a nebál bych se ji doporučit k samostatnému čtení všem, dokonce i těm, kdo o podnikání nepřemýšlejí, ale třeba se chtějí jen tak zamyslet na životem, nad svou budoucností nebo (použiji takové to ošklivé slovíčko) kariérou. Prostě potřebují nějakou inspiraci, aby se na sebe a svět okolo podívali trochu z jiné perspektivy. A tohle první část knihy splňuje.

Zbylé tři čtvrtiny knihy popisují jednotlivé překážky, které vás na cestě k otevření byznysu v USA čekají, a nabízí někdy přimo popsaná, jindy aspoň naznačená řešení. Ani ta nejsou psaná jako strohá odborná doporučení, jsou naopak velice čtivá a prošpikovaná historkami s Johnova života a jeho zkušenostmi.

Jsem moc rád, že se mi tahle knížka, kterou bych jinak zcela ignoroval, dostala touto náhodou ruky (takže díky Marku za prosbu o testování!). Neumím ji srovnat s jinými knihami o podnikání (neznám ani jednu 8-), ale Johnova kniha mě nahlodala, zda bych si neměl možná i nějakou další přečíst. Tak třeba jednou. Někdy.

Pokud jsem vás na Johnovu knihu trochu nalákal (a to jsem vlastně od začátku chtěl 8-), ale nevíte, co si o tom myslet, zkuste se mrknout i na nějakou recenzi a uvidíte. Johnovi děkuji za pěknou knížku a za příjemné strávené hodiny ve vlaku, kde jsem většinu z ní přečetl.

P.S.: Hledal jsem, zda někde veřejně není ukázková kapitola nebo pár stránek z knihy a Michal Šimara mě v komentářích upozornil na ukázku na Google Books.

Permalink | Leave a comment  »

Je to už měsíc, co jsme na twitteru začali s Červeným pultem psát román. Nějak k tomu došlo, ani jeden z nás nejspíš neví proč, nijak jsme to neplánovali ani neplánujeme, ani se nijak nedohadujeme, prostě píšeme a uvidíme, co z toho vznikne.

Začalo to čistě informačním tweetem "Přes všechny sčítání mě sociálka nemohla najít v evidenci. Podle jména, ani rodného čísla. Jsem prostě neviditelný. Vlastně neexistuji 8-)" a pak už to šlo nějak samo.

Tehdy jsem vůbec netušil, kdo @cervenypult píše. Dnes už vím, že to píše Jiřík Šprdlík alias @bicarbona a díky @jesisem a @evisek_net jsme si s Jirkou mohli i osobně potřást pravicí. Moň! 8-)

Při té příležitosti jsem ověřil, že pult knihovny na Filozofické fakultě MUNI v Brně je opravdu červený. Obsahuje dokonce červený Twitter, což bude nejspíš nějaká varianta twitteru pro starší osmnácti let. Zkusil jsem hned redtwitter.com, že si založím účet, ale nic jsem nenašel. Nejspíš to bude jen na červené pozvánky, to se musím ještě zeptat 8-)

A protože se nám s Jirkou líbí Storify, založil jsme na něm agregovanou podobu našeho románu. Ono se to přeci jen čte lépe takhle pohromadě, než když musíte dohledávat každý tweet zvlášť. Vypadá to takhle:

Najdete to na adrese http://storify.com/cervenypult/twitteroman čte se to normálně shora dolů, už to začíná zabírat několik stránek - až dočtete dolů, nezapomeňte proto zvolit Load more pro pokračování. Zkusím to sem vložit přímo:

Ani já ani Jirka netušíme, jak to bude pokračovat, ani jak to bude dlouhé, ani zda to někdy vůbec dokončíme. Nicméně můžete nám fandit a my se budeme o to víc snažit). Tak.

Permalink | Leave a comment  »